Kapitola III.
Původně jsem chtěla, aby tady byla kapitola byla o Vánocích, ale díky mojí organizaci je tady až teď *pardon*. Může vás potěšit, že je přiměřeně dlouhá, snad mi moje nedostatky odpustíte.
P.S. Za beta-reader děkuji sedoočce *úsměv*.
Ich-forma
Zbýval týden do Vánoc. Žila tím celá škola. Až na Snapea nebrali profesoři výuku moc vážně. A krom Zmijozelských se k sobě snažili studenti chovat mile. Dokonce bych přísahala, že jsem viděla paní Norrisovou v čepici Santa Clause. Vážně! Dost mě to vyděsilo. Já se snažila tomu všemu vyhýbat. Především jsem se vyhýbala jednomu člověku, Fredovi. A Hermiona se mnou ještě pořád nemluví. V pokoji bývá málokdy a v knihovně jí nikdo nesmí rušit. Omlouvala jsem se jí snad stokrát, ale ona je ještě paličatější než já. No prosím, já o vlku a Hermiona za dveřmi. Tak fajn, po stoprvé.
„Hermiono, kolikrát se ti mám ještě omlouvat? Znovu opakuju: promiň, je mi to líto. Netušila jsem, že na mě budeš naštvaná kvůli zamčeným dveřím. Potřebovala jsem být sama. Myslela jsem si, že je to Harry, když si s těmi dveřmi tak lomcovala. Navíc, stačilo pouhé Alahomora. Snad se tolik nestalo,“ Mia se na mě otočila. V očích už neměla tu zlost jako poslední měsíc, ale něco jiného. Viděla jsem, jak bojuje s nutkáním něco říct. Nakonec bylo nutkání silnější.
„Jess, copak ty to vážně nechápeš? “ Můj výraz vypovídal o tom, že ne.
„Ty dveře, jsou to poslední, kvůli čemu bych na tebe měla být naštvaná. Spíš mě mrzí, že mi prostě nevěříš. Bydlíme spolu na pokoji už pátým rokem. Nikdy jsme se nepohádaly, vždycky se navzájem podporovaly, jedna druhé jsme mohly říct všechno, jenže za poslední měsíc jsi mi prostě nebyla ochotná říct, co se stalo. A já nechápu proč. Ty mi snad nevěříš? Jestli ne, tak nechápu, jaký máš důvod. Jestli mi věříš, tak mi prosím řekni, co se stalo. A nezkoušej mi namluvit stejnou pohádku jako Harrymu, protože na tohle ti vážně neskočím. Chci znát jen odpověď na jednoduchou otázku. Co se stalo?“ Párkrát jsem zamrkala. Páni!
Tak tohle bych do ní nikdy neřekla. Nejhorší na tom je, že má pravdu. V prvním ročníku na nás dvě zbyl tenhle pokoj. Staly jsme se skvělými kamarádkami. Jedna druhou jsme dokázaly vždycky podržet, poradit si a hlavně, říkaly jsme si všechno. Když tak nad tím přemýšlím, vlastně ani nevím, proč jsem jí o Fredovi nic neřekla. Nejspíš jsem se bála. Jenže, co když zrovna ona mi dokáže pomoc? Fajn, chce to sebrat všechnu svoji nebelvírskou odvahu.
„Dobře, řeknu ti to. Ale jestli o tom někde někomu jen cekneš, zabiju tě. A to nemyslím obrazně, já tě vážně zabiju,“ sedla jsem si vedle ní a všechno jí povyprávěla. To, jak jsem se před půl rokem zamilovala do Freda. To, jak jsem na něj celé prázdniny myslela. To, co se stalo při Snapeově trestu i po něm. Mia na mě hleděla s pusou otevřenou dokořán. Když už tak byla asi čtvrt hodiny, začala jsem se o ni vážně bát.
„Mio? Mio, vnímáš mě?“ začala jsem jí mávat rukou před očima, ale pořád nic. Najednou se jako by probrala z transu.
„Merline, on tě miluje!“ řekla a nasadila úsměv a’la měsíček na hnoji. To mi moc nepomohlo.
„Vážně? Tak proč odešel? Proč mě tam nechal ubrečenou a zmatenou?“ Její úsměv zmizel. Zamyslela se a to bylo nebezpečné. Omluvila jsem se jí, že se jdu projít, i když už bylo po večerce a odešla jsem z pokoje. Namířila jsem si to k jezeru. Tam jsem se zastavila a nechala jsem vítr, aby si hrál s mými vlasy. Byla zima, všude bylo bílo, jen ta moje červená hlava tam zářila. Občas, když mě ty vlasy už hodně štvou tak si jen řeknu: Díky, mami. V tomhle Harrymu závidím, on má černé vlasy po otci a vůbec celý vypadá jako otec. Já mám po něm jen ty hnědé oči a pro změnu jsem podobná matce. Bohužel včetně těch vlasů.
Teď mám štěstí, že je tma. Kdyby mě tady někdo viděl přes den, nejspíš by si myslel, že mi hoří hlava. Bylo to uklidňující, když jsem mohla být aspoň chvíli sama. Nebo jsem si to spíš myslela.
„Proč se mi vyhýbáš?“ leknutím jsem se prudce otočila. Stál tam Fred, ruce měl složené na prsou a bokem se opíral o strom.
„Já? Já se ti přece vůbec nevyhýbám.“ Ne, že bych uměla nějak extra dobře lhát, ale tohle byl vážně mizerný výkon. Očekávaná reakce se dostavila v zápětí.
„Fajn. A teď znovu a popravdě, prosím,“ postavil se přede mě a zadíval se na mě přísným pohled. Začaly mi cukat koutky. Ani jsem nevěřila, že takový výraz umí. Vypadal zvláštně, nezvykle. Povzdychla jsem si. Co mu mám jako říct? Pravdu? Jenže, co když ten důvod nebude stačit? Sklopila jsem hlavu.
„Měla jsem strach.“
„Strach? Z čeho?“ podivil se.
„Z tebe. Bála jsem se, že když tě uvidím, vzpomenu si na ten trest a budu zase brečet. Kvůli tobě. Že se v tu chvíli budu chtít propadnout do pekla. Kvůli tobě. Že si připomenu to, jak jsem se do tebe před půlrokem zamilovala a o prázdninách jsem nemohla spát. Kvůli tobě,“hlas mi začínal slábnout a moje oči zaplavovaly slzy. Odvrátila jsem tvář na stranu. Najednou mě Fred objal. Zabořila jsem mu tvář do hrudi. Zaplavil mě pocit bezpečí. Pocit, že už nikdy nedovolí, abych brečela kvůli němu. Omotala jsem mu ruce kolem těla. Přála jsem si, aby mě už nikdy nepustil. Bohužel, zase mi to nevyšlo.
Po pár minutách, co jsem mu pláčem promočila snad celou košili, mě pustil. Usmál se na mě, zastrčil mi za ucho neposedný pramen vlasů, pohladil mě po tváři a políbil mě na čelo.
„Ty můj blázínku. Když tě někdo miluje, tak nedovolí, abys kvůli němu brečela. A já nechci, aby ti kvůli mně stekla po tváři klidně jen jediná slza.“
„Pozdě. Tehdy na chodbě jsem kvůli tobě vybrečela spoustu slz a teď brečím zas.“
„Doufal jsem, že tě tak nikdy neuvidím. I když, bylo jasně, že je to nemožné. Jen jsem si myslel, že já nebudu ta příčina,“ posadili jsme se ke břehu jezera. Položila jsem mu hlavu na rameno a on mě jednou rukou objal. Postupně mi klesala víčka, až jsem usnula.
Ráno mě vzbudilo Hermionino pobíháno po pokoji. Proč takhle šílí v sobotu ráno? Protáhla jsem se, což připoutalo její pozornost.
„Dobré ráno, Jess,“ její úsměv mě znervózňoval.
„Potřebuju, abys jsi se mnou šla do Prasinek. Nemám nakoupené všechny dárky. A když máme jít na Vánoce do Doupěte, tak…“ nenechal jsem ji ani domluvit. Tahle věta mě naprosto probrala.
„Sakra! Já na to úplně zapomněla! Koupené nemám vůbec nic. Tak fajn, budu potřebovat pár minut na sprchu, pak se obleču a můžeme vyrazit,“ a zmizela jsem v koupelně.
„Platí a cestou mi můžeš povyprávět, proč tě sem včera donesl Fred, schoulenou v jeho náručí,“ ztuhla jsem v půli pohybu. Což bylo ve sprše dost nepříjemné. Zastavila jsem vodu.
„Cože?“ uslyšela jsem Hermionin smích. Vylezla jsem z koupelny zabalená v ručníku a dívala se na ni tázavým pohledem.
„No, když jsem zalezla do postele, tak pár minut na to se otevřely dveře. Podívala jsem se, kdo to je. Byl to jeden z dvojčat. Divila jsem se, že se sem dostal, aniž by spustil alarm. Ti dva dovedou obejít snad všechny pravidla na škole! Ale to je teď jedno. Podle toho tvého vyprávění a jeho výrazu ve tváři jsem usoudila, že to bude nejspíš Fred. Choulila ses mu v náručí, byl na vás vážně hezký pohled. Položil tě do postele, přikryl tě, dal ti pusu na čelo, popřál ti dobrou noc, chvíli se na tebe ještě díval a pak s úsměvem na rtech odešel,“ zírala jsem na ni stejně, jako Snape na šampón. Jakmile jsem se vzpamatovala, opět jsem zmizela v koupelně. Když jsem znovu vstoupila do pokoje, Mia stále čekala na odpověď.
„Povyprávím ti to cestou,“ mrkla jsem na ni, ignorujíc její uražený obličej.
V Prasinkách jsme nakonec strávily celý den a zpět jsme přišly naprosto unavené a zmrzlé. Ovšem, měly jsme vše nakoupeno. Hned ve spolčence nás ovšem zastavil Harry.
„Tady jste! Od rána vás hledám po celém hradě. Dokonce jsem se díval do Komnaty nejvyšší potřeby a vy si klidně chodíte po Prasinkách.“ To, jak zjistil, kde jsme byly, asi vím, protože Pobertův plánek fungoval vždy spolehlivě.
„Za prvé, vsadím se, že si nás hledal maximálně tak na koleji nebo v knihovně. Za druhé, do KNP chodíme jen jako Brumbálova armáda. A za třetí, věř mi, moc klidně jsme si teda fakt nechodily.“
„Dobře no, jen jsem vám chtěl říct, že Vánoční nebude. Brumbál ho jen tak zrušil.“
„Harry, Brumbál nikdy nic nedělá jen tak,“ opravila ho Hermiona. Naštěstí jeho protočení očí už nijak nekomentovala. Cestou do pokoje jsem přemýšlela, jaký k tomu mohl mít Brumbál důvod. Ples měl být jedna z největších událostí tohoto školního roku. Aby toho nebylo málo, když jsme šly na večeři, do někoho jsem vrazila. Oba jsme spadli na zem. Kdyby do někoho, on to musel být zrovna Malfoy s těmi svými gorilami.
„U Salazara, Potterová, to jsi už vážně tak slepá, jako ten tvůj idiotský bratříček nebo to jenom hraješ?“
„Možná tomu nebudeš věřit, ale právě jsem se tě chtěla zeptat na něco podobného. Takže: Jsi vážně tak tupý, nevychovaný, rozmazlený a zbabělý, jako tvůj pošahaný otec nebo to jenom hraješ?“ bylo vidět, jak přemáhá vztek.
„Aspoň nějakého mám!“ Tak tohle byla podpásovka. Naprosto jsem ztratila řeč. Do hajzlu! Nesnáším, když takový zmetek, jako je on má nade mnou navrch. Jakmile jsem ovšem uviděla, kdo k němu přistoupil zezadu, usmála jsem se.
„To je sice fakt, ale ty zase nemáš je.“
„Koho?“Malfoy byl tak zmatený, jak jen to šlo. Ukázala jsem za něj a on se otočil. Když uviděl, že za ním stojí dvoumetroví muži s mudlovskými strašidelnými maskami, začal ječet, jako malá holka, a pak i se svou minipartou běžel do sklepení. Začala jsem se šíleně smát. Nejen těm třem, ale i Hermioně. Stála na místě, jako opařená a měla ve tváři naprosto vyděšený pohled. Taky se asi dost bála.
„Kluci, už toho nechte,“ řekla jsem přes slzy smíchu. Jen, co jsem to dořekla, stáli tam místo strašidel Fred a George. Mia jen utrousila poznámku, že jsou blbci a že by se měli stydět, čapla mě za hábit a táhla mě na večeři.
Mirage
Kapitola III.
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.
